Každý rok se stovky středoškolských studentů zapojují do soutěže SOČ, několik desítek je jich pak nominováno na Českou hlavičku – nejvyšší vědecké ocenění, kterého studenti středních škol mohou dosáhnout. V kategorii SANITAS „Život a zdraví člověka“ se vítězem stal gymnazista Martin Kaleta, který je mimo jiné studentem našich přípravných kurzů.
Ahoj, Martine, mohl by ses našim čtenářům stručně představit?
Ahoj, jmenuji se Martin Kaleta, jsem v posledním ročníku na Purkyňově gymnáziu ve Strážnici. Medicína mě zajímá již odmalička a chci ji nadále studovat, a hlavně pomáhat lidem, proto jsem se zapojil do výzkumu mrtvice, což je pro mě velké téma, jelikož jsem také ambasador projektu Fakultní nemocnice u svaté Anny Hodina biologie pro život (HOBIT), kde se snažíme rozšiřovat povědomí o mrtvici.
Ročně na mrtvici v České republice přes 8 tisíc lidí a je to nejčastější příčina trvalé invalidity. První pomoc je pro člověka s mrtvicí klíčová, popsal bys nám, jak mrtvici rozpoznat a jak se v takové situaci zachovat?
Mrtvice se týká našeho nejdůležitějšího, nejvíc fascinujícího a nejvíc citlivého orgánu – mozku – proto může mít mrtvice stovky různých příznaků podle toho, která část mozku je zasažena. Obecně platí, že pokud se dostaví jeden ze tří příznaků, je zde obrovská pravděpodobnost, že dotyčný má mrtvici. Typickým příznakem je skleslý ústní koutek na jedné straně tváře, dále porucha hybnosti jedné poloviny těla, porucha řeči a vidění. Jako pomůcka se uvádí metoda FAST – vychází z anglických slov Face, pro povislý ústní koutek, Arms, pro poškození hybnosti horních končetin – necháme dotyčného předpažit, postiženému mrtvicí bude jedna ruka klesat k zemi, Speech, porucha řeči, a Time – pro mozek je nejdůležitější čas, tudíž musíme okamžitě přivolat záchranku na lince 155.
Jestliže se dotyčný nedostane včas do nemocnice, je zde velká pravděpodobnost úmrtí nebo trvalého poškození mozku, velká část lidí však nedokáže tyto příznaky rozpoznat, takže nedokáže kvůli tomu ani včas pomoct. Stává se, že lidé zpanikaří a nevědí, co dělat – existuje případ, kdy zdravá 20letá slečna dostala mrtvici, ale její okolí si myslelo, že je opilá, a proto byla nejprve převezena na záchytku. To je další důkaz rozličnosti příznaků mrtvice a v žádném případě se první pomoc nesmí podcenit. Každou minutu, co je mozek zasažen mrtvicí může odumřít až 12 milionů nervových buněk, které naše tělo nedokáže nijak nahradit, ani zregenerovat.
Klíčem k úspěšnému poskytnutí první pomoci v případě mrtvice je tedy rozpoznání příznaků a okamžité volání záchranky, nemá cenu třeba vozit postiženého do nemocnice vlastním autem, protože nikdy nevíte, zdali má dané zařízení vybavení a kapacity pro pomoc pacientům s mrtvicí, a pouze se tak prodlužuje čas, než se dotyčný dostane do odborné péče.
Pověděl bys nám, jak začala Tvá cesta k výzkumu mrtvice?
Moje „láska“ k mozku a mrtvici začala díky projektu HOBIT, kam jsem byl pozván v rámci jednoho stipendia, díky němuž jsem se dostal na prohlídku iktových oddělení (ictus – lat. mrtvice, pozn. redakce) ve Fakultní nemocnici u svaté Anny. Během dne nám představili celý proces poskytování péče pacientům s mrtvicí, ukázali nám CT, JIP i operační sály a po závěrečné přednášce mi byla nabídnuta pozice ambasadora v projektu HOBIT.
Můj výzkum samotný začal před dvěma lety a od té doby jsem ve spolupráci s přednostou Anatomického ústavu (Masarykovy univerzity – pozn. red.) doc. MUDr. Markem Joukalem, Ph. D. a zabýváme se sice méně častým, ale o to mnohem závažnějším typem mrtvice – krvácivou mrtvicí, konkrétně subarachnoidálním krvácením.
Co Tě dovedlo ke spolupráci s Anatomickým ústavem Masarykovy univerzity?
Také díky projektu HOBIT jsem získal spoustu kontaktů, které mě postupně dovedly až panu přednostovi Anatomického ústavu, s nímž jsme si skvěle padli do oka a začali jsme pracovat na výzkumu. Dnes by bylo o něco snazší dostat se do spolupráce s univerzitou, protože nedávno vznikla Juniorská akademie Lékařské fakulty Masarykovy univerzity, která umožňuje středoškolským studentům zapojit se do výzkumů, přednášek, seminářů a mnoho dalšího přímo na půdě vysoké školy.
Mohl bys nám popsat, jak probíhala spolupráce s Anatomickým ústavem?
Ještě než jsme se pustili do praktické činnosti, musel jsem si nastudovat neuroanatomii a patologii mozku a zároveň jsem i sepisoval teoretickou část své práce. Po půl roce této přípravy jsme se dostali na operační sály, kde jsme na potkanech, jako modelovém organismu, navodili krvácivou mrtvici aplikací krve. Poté jsme odebrali vzorky, zpracovali je pro pozorování pod mikroskopem, kde jsem strávil většinu času. Pro pozorování jsem používal fluorescenční mikroskop na Anatomickém ústavu. Na řezech mozků jsem hledal postižené cévy, ty jsem mikroskopem fotil a posléze analyzoval poškození hematoencefalické bariéry, která je pro mozek zásadní. To zabralo nejvíce času, protože na analýzu těchto fotografií neexistuje žádný spolehlivý počítačový program a všechny musejí být zhodnoceny „ručně“, aby nevznikla žádná chyba, která by ovlivnila výsledek.
Česká hlavička je nejvyšší ocenění, které středoškolský student může v České republice obdržet. Jak vypadá cesta k získání této ceny?
Nejprve jsme šli do soutěže SOČ (Středoškolská odborná činnost), kde jsem se v krajském kole umístil druhý, postoupil jsem do celostátního kola, kde jsem byl čtvrtý z celkového počtu 98 prací. Některé práce z celostátního kola byly nominovány na České hlavičky, takže tam se v mé kategorii zdravotnictví sešlo asi 250 prací. Z těchto byly vybrány čtyři práce, které postoupily do finále. Já jsem s výzkumem postoupil, takže jsem jel svou práci obhajovat do Prahy před porotu 14 profesorů – to bylo konečně něco prezenčního, zatím totiž vše probíhalo online (smích).
Na obhajobě jsem měl přibližně třicetiminutovou přednášku své práce a poté měla porota dalších třicet minut na dotazy – ptali se na různé věci ohledně výzkumu, jak bude dále probíhat, ale zajímalo je také, jestli rozumím cévnímu zásobení mozku a neuroanatomii, trochu to pak vypadalo jako taková zkouška z anatomie , ale postupně byla celková nálada přátelštější.
Musím ještě říct, že jsem do Prahy jel s vědomím, že nemám šanci vyhrát, ani pan docent Joukal tomu nevěřil. Právě kvůli rivalitě mezi univerzitami, je často složité se jako Brňák prosadit v Praze, odkud pocházeli moji konkurenti. Pražáci to přece nemůžou dát Brňákům, ne? (smích) Proto je to pro nás obrovský úspěch.
Říkal jsi, že jsi v posledním ročníku a chceš studovat medicínu, jak jde dohromady příprava na maturitu, přijímací zkoušky a výzkum zároveň?
Výzkum nadále pokračuje, ale samozřejmě jsem jej s ohledem na blížící se zkoušky omezil. Přestože jsem vyhrál ocenění Česká hlavičky, neznamená to, že mi budou odpuštěny přijímací zkoušky. Ve finále SOČ jsem se totiž umístil „až“ na čtvrtém místě, což pro odpuštění přijímaček do Brna nestačí. Budu se hlásit na přijetí tzv. na průměr. Přípravu na přijímačky nechci podcenit, proto jsem se přihlásil na kurzy Bmedic, abych měl větší jistotu, kdyby mi přijetí bez přijímaček nevyšlo. Všem zájemcům o studium medicíny tyto kurzy naprosto doporučuji, protože jsou velmi kvalitní.
Měl bys na závěr nějaký vzkaz pro naše čtenáře?
Spousta problémů není tak složitá, jak to na začátku může vypadat, jen tomu musíme věnovat dostatek času. Myslím si, že když něco opravdu chceme a jdeme si za tím, tak to zvládneme. Všem bych chtěl také popřát hodně štěstí u přijímaček a snad se příští rok sejdeme v Brně!
Foto: Česká televize
