Jak zvláštní je tato doba! Nikdo jsme zatím nic podobného nezažili. Na přednáškách z epidemiologie se učíme o různých světových, často pouze lokálních epidemiích a najednou toto… Pandemie, tady a teď.
Jak se zachovat? Vedle šíření ověřených informací, vzdělávání rodiny i veřejnosti a snahy o šíření klidu se nejspíš každý medik zeptá sám sebe: Jak konkrétně mohu já ještě pomoci v této situaci?
Nás, kteří jsme v pátém a šestém ročníku, čeká pracovní příkaz. Nemocnice, Krajská hygienická stanice, linka 112, domovy důchodců. Vše trvá celkem dlouho a než pracovní příkaz přijde, pracuji již 10 dnů na lince 112. Několik dnů po zavedení linky 1212 státem nás již na 112 není třeba. Rozhoduji se co dál. Další pracovní příkaz již nejspíš nedostanu, chci se tedy poohlédnout po něčem jiném sama.
Přemýšlím, kde mohu být potřebná. Zkouším obepsat několik nemocnic a zdravotně-sociálních zařízení. A – práce se našla! Nastupuji do zdravotně-sociálního zařízení v Brně-Řečkovicích jako ošetřovatelka. Tím, že zde pracuji, odlehčuji ostatním ošetřovatelkám, které jsou často přepracované a které se potřebují doma věnovat svým rodinám.
Do práce to mám jen několik minut chůze. Vždy mě tedy ráno a večer čeká krásná procházka. V 6:15 je předávání služby, a poté to již opravdu frčí: ranní hygiena, snídaně, koupání, další hygiena a oběd, hygiena, svačina, večeře a slévání moče u katetrizovaných pacientů. K tomu kontrolování bilancí pacientů, připomínání pitného režimu, utírání stolků, stlaní postelí, krmení pacientů, kteří se sami neobslouží. Den je velmi náročný, poctivě se zapotím. I tak se však snažím do každé činnosti, do každého setkání s pacientem vložit kus sebe, včetně mé duše. Snažím se tedy doopravdy „setkat“ s pacientem a být chvíli jenom s ním. Na chvilku se zastavit v jeho životní situaci, tady a teď, se všemi pocity, jež právě zažívá, se všemi problémy, s kterými se potýká, i s radostmi, které ho těší.
Uvědomuji si také, že jsme pro pacienty jedinými opravdovými zprostředkovateli „toho světa venku“. Informujeme pacienty, co se děje, setkáváme se s jejich obavami a sdílíme to vše společně.
Tato práce mi dává ohromný smysl. Každým setkáním s člověkem mohu trochu ovlivnit jeho život a zároveň nechat svůj život ovlivnit jím. My se snažíme jim udělat tuto část života co nejpříjemnější a nejpřínosnější. Zajistit pro každého vhodné jídlo, osobní hygienu a čisté, příjemné prostředí. Vedle tohoto pohodlí se jim snažíme přinést i radost do jejich duší. S dojetím každý den sleduji, když pacienti společně cvičí, nebo se odpoledne scházejí na kávu a ke hře „Člověče, nezlob se“ (kolikrát bych si zahrála s nimi!). Oni nám zase dávají dobré, vděčné slovo a úsměv, poděkování. Tím se tento vztah stává úplným; je to vztah vzájemný.
A to vše mi dělá velkou radost. Obřadné stolování „dědečků a babiček“ u oběda, možnost nahradit dámám kadeřnický salón umytím a vyfénováním vlasů, umožnění hovorů pacientů s jejich rodinami přes Skype, ale i vážné a upřímné vyprávění lidí, kteří mají obavu z budoucnosti, kteří bilancují svůj život a zvou nás do tohoto nahlížení…
Vedle ošetřovatelství je možné na těchto místech vyzkoušet i ledasco ze sesterské nebo lékařské práce. Například jsem několikrát zavedla periferní kanylu nebo močový katetr. ?
Děkuji Bohu za možnost zde pracovat a díky všem medikům, kteří se jako já rozhodli pomáhat! ?