Určitě jste si již někdy sami kladli otázku, co se vlastně v těle odehraje, že člověk začne nějakou substanci potřebovat. A říkali jste si, že vám by se to určitě nemohlo stát, protože přece máte rozum a silnou vůli. Co se tedy vlastně stane uvnitř mozku člověka, který si vybuduje závislost a není schopen se jí zbavit? A jsou opravdu někteří lidé náchylnější k rozvoji závislosti než jiní?
Pokud se máme bavit o závislosti na opioidech, mechanismus je následující.
V nepřítomnosti opioidů sektretují inhibiční neurony neurotransmitter, který zabraňuje okolním neuronům v uvolňování dopaminu. Pokud následně dojde k uvolnění endogenních opioidů (například při sportu), dojde k jejich navázání na opioidní receptory na inhibičních neuronech. Ty přestanou vylučovat inhibiční neurotransmitter a okolní neurony tak mohou spustit sekreci dopaminu.
Uvolnění dopaminu má dvojí účinek. Při působení na thalamus, mozkový kmen a prodlouženou míchu vyvolává analgesii, tedy potlačení bolesti. Působí-li na centra odměny, má efekt uklidňující.
Pokud se však na opioidní receptor naváže exogenní opioid (např. morfin, heroin nebo kodein), uvolnění dopaminu je masivní a při dostatečně vysoké dávce vyvolává přes centra odměna až stav euforie. Hlavní vlastností center odměny je navíc to, že v nás vyvolává potřebu tyto dopamin-uvolňující činnosti opakovat.
S opakovaným užíváním (i pokud se jedná o přesně dávkovanou léčivou látku předepsanou lékařem) se začíná rozvíjet tolerance a snižuje se odpověď vyvolaná danou dávkou, což vede k potřebě navyšovat množství opioidu. To se děje především kvůli tomu, že neuron na svém povrchu snižuje množství opioidních receptorů, případně oslabuje jejich senzitivitu a stává se tak méně citlivým.
K tomuto procesu dochází, jelikož se tělo snaží udržet homeostázu, tedy stabilní vnitřní prostředí. Protože si tělo časem zvykne na pravidelný přísun drogy, která působí tlumivě, přizpůsobí se preventivním zvýšením tlaku, srdeční činnosti a bdělosti. To vede k tomu, že dávka následně způsobí menší tlumivý efekt. Navrátí tělo do stavu homeostázy, ale kýženého utlumení již není dosaženo. Pokud pak daná osoba drogu neužije vůbec, nastane vychýlení z homeostázy, které již nemá co utlumit a objevují se nepříjemné abstinenční příznaky. Závislý pak potřebuje drogu už jen kvůli tomu, aby se cítil normálně.
Na základě studie provedené v 70. letech minulého století profesorem Brucem Alexanderem se však objevily nečekané nové poznatky. A to nejen fyziologické, ale zejména psychologické.
Byl proveden experiment s myší umístěnou uvnitř prázdné klece. Tato myš měla v kleci dvě nádoby s vodou. V jedné byla čistá voda a v druhé voda smíchaná s heroinem. Tato myš začala velmi brzy dávat přednost nádobě obsahující heroin a postupně si vytvořila tak velkou závislost, až se jednoho dne předávkovala.
Pokud však výzkumníci umístili tyto dvě nádoby do prostoru zvaného „myší park“, plného míčů, tunelů a jiných atrakcí, kde myši žily pospolu ve velké skupině, docházelo k naprosto minimální spotřebě vody obohacené o heroin. Myši se jednoduše bavily tak dobře, že žádné další rozptýlení ve formě drog nepotřebovaly.
Podobný experiment se (neplánovaně) odehrál i mezi vojáky bojujícími ve válce ve Vietnamu. Kolem 20 % amerických vojáků se stalo během války závislých na heroinu. Jakmile se však vrátili domů, většina z nich se drog bez problému vzdala. Jakmile tedy přestali být vystavování psychickému a fyzickému utrpení a vrátili se do vlastního sociálního prostředí, heroin již nepotřebovali.
Tyto experimenty tedy mohou vysvětlit, proč lidé z problémových rodin, znevýhodněných skupin a ti, kteří prožili traumata, mají vyšší náchylnost k rozvoji závislosti. Jsou jako ta osamělá myš v kleci, která měla jako jediný zdroj potěšení právě nádobu s heroinem. A tak spíše než závislé stigmatizovat a vylučovat ze společnosti, je důležité hledat původní příčinu jejich problémů a snažit se je začlenit do normálního života. Protože jen tehdy se mohou závislosti skutečně dlouhodobě zbavit.
