Antibiotická rezistence

Rok 1928 znamenal průlom na poli medicíny a vědy. Sir Alexandr Fleming, skotský lékař a mikrobiolog, objevil penicilin, který se brzy stal esenciální složkou běžné léčby. Nemoci, které do té doby znamenaly mnohdy rozsudek smrti, najednou byly poměrně snadno léčitelné a tak úspěšný lék brzy následovalo mnoho dalších látek bojujících proti bakteriálním infekcím. Málo která sláva však trvá věcně a ani u antibiotik to není jinak. Důvodem je právě antibiotická rezistence.

Antibiotická rezistence je odolnost mikroorganismů vůči působení antibiotik. Antibiotika, která ještě před pár lety vyléčila kdejakou infekci, už dnes na stejný problém zdaleka nemusí stačit. A tak hrozí, že se do společnosti vrátí choroby, které díky antibiotikům přestaly představovat hrozbu.

Jedná se tedy o poměrně novodobý problém, který se svou závažností může brzy stát jednou z největších hrozeb, kterým budeme jako lidstvo čelit.

Rezistenci můžeme obecně dělit na dva typy a to primární a sekundární. Primární rezistence je přirozená a je daná charakteristickými vlastnostmi dané bakterie. Například vlivem enzymů, které produkuje. Znamená to tedy, že je bakterie odolná i bez předchozího kontaktu s antibiotikem.

Sekundární rezistence naopak vzniká v průběhu léčby, nebo následkem předchozího užívání antibiotika. V přítomnosti antibiotika se selektují rezistentní kmeny (slabé bakterie zahynou, silnější přežijí a rozmnoží se), jejichž léčba je výrazně náročnější. Tyto kmeny navíc často mají schopnost předat svou vlastnost, která jim zajišťuje rezistenci, pomocí plazmidů (malé úseky DNA) i jiným bakteriím.

Rezistence se pak může projevit např. zhoršeným vstupem antibiotika do bakteriální buňky, schopností bakterie antibiotikum metabolizovat na neúčinnou látku, nebo třeba pumpami v membráně schopnými léčivo z buňky odstranit.

Jak se však vzniku antibiotické rezistence bránit a vyhnout se tak situaci, kdy věda přestane stíhat rychlost bakterií a dnešní antibiotika se stanou nedostačujícími?

V prvé řadě nenadužívat antibiotika při léčbě banálních, mnohdy virových onemocnění. Antibiotickou léčbu vždy dobírat i po odeznění příznaků. Dbát na hygienu. Nepoužívat opakovaně stejné léčivo u jednoho pacienta. A zejména cílit na konkrétní infekci.

Různé bakterie  totiž odpovídají na stejně antibiotikum odlišně a proto je dobré provádět mikrobiologické vyšetření (viz obrázek), při kterém se (spíše než širokospektrální) vybere léčba cílená.