Je půl šesté ráno a já se probouzím v autobuse celý rozlámaný a nevyspalý. Podívám se z okna a vidím domy nevalného zevnějšku, jejichž architektura je zcela jiná než ta, na kterou jsem zvyklý z Česka. Ještě chvíli podřimuji ve svém sedadle, když najednou se od řidiče ozve: “Nächste Station: Bochum Hauptbahnhof.“ Po vybavení si mých už téměř zapomenutých znalostí němčiny si uvědomím, že přichází můj čas opustit autobus. O chvíli později vystoupím z autobusu a jakmile se ostatní spolucestující rozprchnou různými směry, ocitám se úplně osamělý uprostřed neznámého prostředí pouze se svými dvěma kufry, které jsou to jediné, co mi zbylo z domova. Připadám si jako laboratorní myš, kterou vezmete a dáte ji do nové klece, kterou nikdy předtím neviděla. Stejně jako této myši se i mně aktivuje sympatický nervový systém, začne se mi vyplavovat adrenalin a moje mysl upadá do úzkostně-depresivního stavu. Toto je naprosto přirozená reakce našeho těla a těl většiny živých organismů na vnější stres. Tímto myšlenkovým pochodem sám sobě ospravedlňuji to, proč se zkrátka necítím být duševně v pohodě. Místo útěku pryč a návratu zpátky do komfortní zóny mého domova se přinutím pokračovat dále v tom, co mě do této situace uvrhlo. Vydal jsem se hledat zastávku metra a cestu na moji novou studentskou kolej.
Výpravní budova hlavního nádraží v Bochumi na první pohled nepůsobí příliš přívětivým dojmem. zdroj: MichaelXXLF
Rozhodnutí jet na Erasmus jsem učinil především proto, že jsem vždy uvažoval o práci v Německu a chtěl jsem si tedy především zopakovat a prohloubit své znalosti z němčiny. To byly mé hlavní důvody. Zároveň jsem měl podmínku, že Erasmus nesmí vést k prodloužení mého celého studia, což se mi naštěstí podařilo. Dnes se totiž na naší fakultě velmi usnadnilo uznávání předmětů absolvovaných v zahraničí. Výběrové řízení na studijní pobyt probíhá na základě výsledku z jazykového testu – čím lépe se umístíte, tím větší máte možnosti výběru konkrétního místa pobytu. Já tedy absolvoval test z němčiny, a poté si vybral pobyt na univerzitě v Bochumi: místě, o kterém jsem do té doby nikdy v životě neslyšel. Z mapy jsem vyrozuměl, že se Bochum nachází v západním Německu na hranici s Nizozemskem – a to bylo zároveň to jediné, co jsem narychlo zjistil z internetu během krátkého rozhodování. Říkal jsem si také, že západní Německo by mohlo být pro studium lepší než to bývalé východní. A co víc, tuto část země jsem zatím nenavštívil.
Ještě před zahájením semestru v Německu se konal skoro celé září v Bochumi orientační kurz pro výměnné studenty ze zahraničí. Už začátkem září jsem tedy odjel směr západní Německo. Má strastiplná cesta tam je krátce popsána už v úvodu. Vyrazil jsem z Brna s přestupem v Berlíně – a jako dopravní prostředek jsem zvolil autobus. Celá cesta mi trvala asi 17 hodin! Však se mi také všichni ostatní „Erasmáci“ následně srdečně smáli, když jsem jim o cestě autobusem vyprávěl. Každý si totiž pro svou dopravu na místo zvolil buď letadlo, nebo odvoz od rodičů, což byl v porovnání se mnou velký luxus.
Celý orientační kurz byl v duchu seznamování s ostatními výměnnými studenty, poznávání Bochumi a jejího okolí, chodu na univerzitě, kurzů němčiny a tak dále. Byla to určitě nejzábavnější část z celého mého pobytu, na které jsem poznal velmi dobré přátele, s kterými jsem pak trávil spoustu času během zbytku celého pobytu.
Univerzitní kampus v Bochumi je takovéto obří, majestátní betonové monstrum. Za mě nejzajímavější, i když možná jediná zajímavá stavba v celém městě. zdroj: Tuxyso
Než shrnu svou studijní náplň celého semestru, rád bych vám ještě vykreslil vzhled a fungování německých kolejí (a jako bonus fungování mého spolubydlícího). Oproti Česku bylo v Bochumi nadstandardní to, že každý měl svůj samostatný pokoj. Na druhou stranu tomu odpovídala i cena. Za pokoj v bytě pro dva jsem platil cca 320 euro za měsíc, což byla většina z asi 400 euro, které vám škola dává na měsíc. Na druhou stranu jsem si velmi rád tuto částku za vlastní pokoj zaplatil, jelikož představa sdílení ještě většího množství obytné plochy s mým extravagantním spolubydlícím mě opravdu děsila. On byl totiž taková velmi zajímavá postavička. Hubený Francouz s dlouhými vlasy a kulatými brejličkami, jehož cirkadiánní rytmus (a vlastně vše v jeho životě) bylo naprosto převrácené. Celý slunečný den strávil spánkem, a poté pomalu ožíval s příchodem večera. Celou noc byl pak vzhůru, což občasně interferovalo s mým spaním. Jeho obživa pak sestávala především z kávy, tabáku a marihuany, které sem tam doplnil nějakou prazvláštní rozmraženou potravinou nebo překvapivě chutným sýrem. Dříve jsem měl za to, že ve Francii si lidé potrpí na kvalitní stravu, ale tato zkušenost zbořila všechny mé dosavadní představy.
Životním stylem byl tedy sice velmi unikátní, na druhou stranu jakožto spolubydlící byl poměrně neškodný a celý pobyt jsme spolu vycházeli přátelsky a byli na sebe milí. Našemu společnému soužití se nic vytknout nedá. Můj pokoj byl poměrně nadstandardně zařízený, zvlášť ve srovnání s českou kolejí: široký stůl, nový nábytek se spoustou úložného prostoru, kvalitní postel. Kuchyňka byla malá a úplně nevyhověla všem mým potřebám, na druhou stranu jsem ji díky povaze spolubydlícího měl v podstatě pro sebe.
Byt na koleji na ulici Markstraße
Jakmile mi začal semestr, skončila jakákoli legrace a začalo mé totální pracovní nasazení. Veškerou výuku jsem měl formou jakýchsi stáží trvajících vždy 2 týdny na jedné klinice. Každý den se začínalo mezi sedmou až osmou hodinou ráno a oddělení jsem obvykle opouštěl mezi druhou a třetí hodinou. Výuka byla čistě praktická. Byl jsem na oddělení obvykle sám, nebo s maximálně jedním dalším studentem. Po celou dobu jsem přihlížel chodu v nemocnici, asistoval u různých výkonů a vyšetření, případně prováděl sám příjem pacienta se vším všudy. Na chirurgických oborech jsem trávil většinu času asistencí u operace. Jakožto levná pracovní síla jsem se jim do týmu náramně hodil a vždy využívali obě mé ruce jako držáky chirurgických háků a jiných nástrojů. Svou „výplatu“ jsem pak dostával formou obvykle chutného a vydatného oběda v nemocniční jídelně.
Asi nejzajímavějším výkonem byla asistence při transplantaci ledviny. Ta zrovna časově vyšla na pátek odpoledne. Po několikahodinovém stání u operačního stolu a množstvím nadávek od „Herr Oberartzta“ snažícího se sešít co nejrychleji všechny krvácející ledvinné tepny, jsem asi v 8 večer odcházel opravdu znavený na svou kolej. Po této zkušenosti jsem začal pochybovat o mé budoucí vysněné kariéře chirurga, kterou jsem si předtím byl už téměř jistý.
Na konci každých dvou týdnů mě vždy čekalo malé přezkoušení a nakonec známka. Během semestru jsem k tomu ještě navštěvoval jednou týdně kurz němčiny zaměřený na německé reálie. Tam jsem musel občas všem důrazně vysvětlovat spoustu nepopiratelných faktů o naší domovině. Například to, že Češi v průměru vypijí ještě více piva než Němci, že Franz Kafka je přece český, a ne německý spisovatel, že Sigmund Freud se narodil v Česku, a ne v Rakousku a podobně. Zkrátka člověk musí v zahraničí neustále reprezentovat a hájit tu naši malou zemi.
Odpoledne nebo navečer jsem se obvykle věnoval sportu a večery trávil už spíše asociálně odpočinkem ve svém pokoji. Na nějaký studentský „erasmácký“ život jsem už chuť většinou neměl. Spíše jsme se jednou až dvakrát týdně scházeli s několika přáteli z orientačního kurzu na koleji a jen tak klábosili a u toho mírně popíjeli. Toto mi vyhovovalo nejvíce, i když možnosti společenštějšího života v Bochumi určitě nechyběly.
Nemocnice jsou v Německu opravdu pěkné. zdroj: Klinikum Bochum
Erasmus jsem definitivně ukončil poslední den ledna roku 2020. Pro zpáteční cestu jsem tentokrát volil už přímý let z nedalekého Düsseldorfu do Prahy. Na letišti Václava Havla jsem se ještě s humorem vyhýbal skupince asijských turistů netušíce o štěstí, které jsem souvislosti s načasováním své zpáteční cesty měl. Opravdu jsem pak nezáviděl svým kamarádům, kteří byli v Bochumi i na letní semestr a museli se s touto složitou situací vypořádat mimo svůj domov.
Závěrem bych chtěl říci, že Erasmus pro mě byla určitě dobrá životní zkušenost, na kterou budu moci pravděpodobně celý život vzpomínat v dobrém. Pomohl mi opět obnovit a zlepšit dříve zapomenutý německý jazyk a přesvědčil mne o tom, abych po studiu zůstal v Česku, respektive v Brně, protože se jedná o opravdu skvělé místo k životu. Rozhodně každému doporučuji jet takto do zahraničí: za tu dobu toho tam mnoho získáte, ale tady ztratíte jen velmi málo.
Tom je lektorem fyziky v Bmedic a nyní směřuje do 6. ročníku všeobecného lékařství na brněnské lékařské fakultě.
Pobytu Erasmus v německé Bochumi se zúčastnil během zimního semestru 5. ročníku.
