• Michaela Rybanská
• 10. února 2023
• Radšej v slovenčine?

Medicína = žádný sociální život?

Věta, kterou vyslechne minimálně jednou za život každý student cílící na medicínu. „Uvědomuješ si, že celých 5 či 6 let budeš žít jen pro školu?“ nebo ,,Jsi ochotna sedět každý den nad knížkami a nikdy nezažít radost vysokoškolského párty života?“ byly věty, které se každodenně opakovaly z okolí mých blízkých i od úplně neznámých lidí, paradoxně, hlavně od lidí, kteří studium medicíny znali možná tak maximálně z filmu.

Měsíce, které jsem trávila výběrem té správné školy a oboru byly proto naplněny strachem a pochybnostmi, zda vůbec má smysl obětovat tak velkou součást života jakou jsou kamarádi a záliby, nějakému papíru s názvem diplom. Jasně, představa vystudované paní doktorky v bílém plášti, která si plní svou službu lidstvu, denně zachraňuje desítky životů a činí tak svět lepším místem, mě táhla do růžových výšin a já jsem z toho obláčku ideálů nedohlédla na realitu. Ta mi až později ukázala, jak už to v životě bývá, že jsem se mýlila v každé jedné mé domněnce. Položila jsem si tedy tu osudovou otázku: „Stojí ti to za to?“.

Teď zde sedím po úspěšně absolvovaných zkouškách pátého semestru a hledím na těch pár let vzad. Na to, co mi dali a o co mě připravili. Mohu říci, že je ta ústřední věta, medicína = žádný sociální život, pravdou či jen zažitým stereotypem?

Studium medicíny není žádnou procházkou růžovou zahradou, o tom není pochyb. Kromě opravdu náročného studia, se člověk musí vypořádat i s jinými faktory, jako je například minimální tolerance absence na většině předmětů či neustálé srovnávání okolím. Když už po desáté slyšíte, že ta vaše škola přece nemůže být tak těžká, když máte jen 3 zkoušky za semestr, zatímco někdo jiný jich má i 7, už se jen rezignovaně usmějete. Nechce se vám znovu rozebírat, že vy se na každou z nich musíte učit 2-3 týdny, a to celé dny, nejen pár hodin. Pokud si nedejbože vyberete zubní lékařství místo obecného, ​​nemusíte se bát, za to vás vysmějí i ve vlastních řadách. A představa rozvrhu od pondělí do čtvrtka s krásným prodlouženým víkendem? To je snad jen bájná pohádka. Ideály vám zboří už na první hodině anatomie, kdy očekáváte, že si maximálně řeknete hlavní části těla a při tom si spokojeně spapáte svou svačinu jako na střední, ale místo toho vybalí komplet latinu a vy zůstanete dívat jako puk s jasnou představou v hlavě. Všichni měli pravdu. Od těchto skript se celé měsíce nepohnu.

Jaká však byla realita? První týdny byly opravdu docela náročné. Bylo třeba si zvyknout na nový systém výuky a pokud někdo prošel střední školou bez nějaké větší námahy, také pravidelné šprtání se několik hodin týdně bylo pro něj novinkou. Pokud si však člověk našel svůj systém a každodenní rutinu, vždy se našel prostor pro zábavu. Pro mě byl první semestr navzdory mnohým změnám jeden z nejvolnějších a navzdory právě se rozmáhajícím epidemiologickým opatřením jsem si zažila mnoho studentských flámů, o které se postaraly koleje. Nemůžu říct, že by mě škola odpoutala od socializace, protože pokud jsem opravdu chtěla, těch pár volných večerů do týdne se vždy našlo.

Stejné to bylo i s prací. Hned od prvního semestru jsem začala pracovat jako lektorka pro Bmedic a nedá se říci, že bych práci či školu zanedbávala na jejich vzájemný úkor. Ve všem se mi podařilo najít balanc. Tento trend se přenesl i do dalších, náročnějších semestrů. S ustupujícím covidem se mi k aktivitám přidalo i cvičení, další práce a nakonec i vztah, což si také vyžaduje svou dávku času. Je pochopitelné, že pokud dojde na to pravé zkouškové období, většina těchto aktivit musí jít stranou, ale přesto nemám pocit, že by mě studium nějak obralo o svůj sociální život. V některých momentech spíše cítím, že mi ho nabízí víc.

U značné části mediků jsem si všimla jednoho velkého paradoxu. Přestože mají výrazné vytížení ze strany školy, sami si to ještě ztíží všemi možnými mimoškolními aktivitami. Je to jako jedno kolo, do kterého když spadnete, je obtížné vystoupit. Může to vypadat jako nekonečný sled povinností, ale tím vám chci jen přiblížit, kolik času si umíte vytvořit i vedle medicíny. Mezi mými spolužáky byste nenašli jediného, ​​který by se ničemu kromě školy plnohodnotně nevěnoval. Pokud to také není práce, jsou součástí spolků a výzkumů, chodí dobrovolničit či praxovat, jsou mistry svých hudebních nástrojů nebo skvělí sportovci. Mnohé z těchto možností jim nabídlo právě studium na naší fakultě.

Přiznávám, že první dva ročníky jsou časově náročnější, ve škole jste téměř každý den a většinou máte nějakou práci na doma v podobě protokolů či učení se pro průběžné testy. Stále si však myslím, že času se najde víc než dost. Dávkou optimismu k tomu může být, že později je náročným obdobím už jen zkouškové a semestry v podobě blokové výuky poskytují hromadu volných dnů. Můžete během semestru cestovat i pracovat a není nutné a ani prospěšné vzdát se svých zálib.

Možná ve vás bdí strach, že po nástupu na školu budete muset zapomenout na koníčky, na kterých vám dosud záleželo, ale žádná kaše se nejí tak horká jak se uvaří. Z mého obrovského strachu a obav, že jsem výběrem této školy úplně prostřelila své schopnosti, se stala téměř každodenní pohodička. Když člověk překlene tu hranici střední a vysoké školy a úplně se přestaví na nový systém, zjistí, že všechno je to jen o správné organizaci času. Je samozřejmé, že jsou období, kdy se, bohužel, maká na plný plyn a na zábavky zůstává minimum času, a že ty lehce dosažené úspěchy střídá tvrdá dřina. Je normální, že někdy se nám štěstí otočí zády a máme pocit, že na tuto školu zdaleka nepatříme a měli bychom si vybrat úplně jiné povolání. Pocit, že to nezvládnete, vás bude provázet téměř před každou zkouškou a možná nejednou uroníte pár slz. Ale na základě dvou či tří vyčerpávajících měsíců z celého roku, nelze zapomenout na ty zbývající, kdy žijete naprosto běžný život nemedika. Takže pokud váháte, jestli jste ochotni škole obětovat svůj život, nezoufejte. Nikdo to od vás žádat nebude.

Nezapomeň nás sledovat na