• Michaela Rybanská
• 21. prosince 2021
• Radšej v slovenčine?

Prvák na zubním lékařství aneb trochu optimismu po dobojované bitvě

Když si vybavím matné vzpomínky na prvák na medicíně, sama upřímně nevím, jestli mám ronit slzy, nebo se jen nostalgicky pousmát. Za ten rok, který se zdál jako věčnost a zároveň utekl jako voda, jsem stihla vystřídat kvantum osobností, vyronit nemalé množství slz a ze zoufalství a nervů v sobě objevit úplně jiného člověka. Dospělo to až do momentu, kdy jsem se sama začínala obávat, jestli nejsem tak trochu na hlavu. Dobrá zpráva je, že kdyby tohle byla definice blázna, skoro všichni v prváku bychom jimi byli… a možná i jsme, když jsme se na to dali.

S odstupem času ale nic nevypadá tak tragicky, a proto i já, když se ohlédnu o rok zpátky, vidím výrazně víc pozitiv než negativ. A i přesto, že na ty nepěkné vzpomínky zapomínáme hůř, vím, že to byl jeden z mých nejkrásnějších roků.

První semestr, to byla prostě jedna krásná pohádka, kdy byl na všechno čas. Je pravda, že začala velmi krutým skokem do anatomie, kdy po první jsem měla pocit, že jsem místo na anatomii na hodině hebrejštiny… a pravdou je, že to od toho nebylo až tak daleko. Vychrlit kotel latinských názvů na prváky ještě ospalé z covidového maturitního ročníku, to se prostě nedělá. Takže přiznávám, že tato pohádka začala hned katastrofou, nicméně výhodné je, že pokud poklesnete až na dno, už můžete jen stoupat. Každou hodinou latiny jsme se, naštěstí, dostávali blíže a blíže minimálně k pochopení významu daných názvů částí kostí. Momenty, když se vám oči rozzáří, protože pochopíte, že každý výběžek (téměř) bude od nynějška processus a vy se ty názvy už nebudete muset biflovat, byly nádherné.

Na co ale vzpomínám nejraději, byla anatomická cvika. Díky tomu, že největším slovenským městem je právě Brno, jsou naše kruhy národnostně poměrně vyvážené, a jelikož anatomie je tak nádherný ukazatel jak se naše jazyky liší, neodpustili jsme si nikdy jazykové okénko. Jícen, jablíčko, oční bělmo, játra … to byly ty nejvíce skloňované názvy, i když jsme zrovna probírali kosti. Nakonec, vždy jsme měli jazyk, který nás spojí a dorozumíme se – latinu.

Naneštěstí, učivo začínalo enormě přibývat, ale když jste medik, už to nevnímáte. Jednoduše jen pasivně přijímáte to, co má přijít. Proto nabízím jednu malou radu, jak se s tím vypořádat – nenechte se oklamat frajerskými řečmi vašich spolužáků, kteří údajně vše s přehledem zvládají, protože při nejpravděpodobnějším scénáři přijdou každý den domů, a pokud se nejdou vyplakat mamince na rameno, tak se minimálně trápí stejně jako vy.

Když ale přišli první mokré preparáty, to už byla větší divočina. Lidé se rozdělili na dvě skupiny, a to na milovníky-ponařeče, kteří bez zaváhání ponořili ruku do útrob pitevního těla, a na ty zdrženlivé pinzeťáky, kteří pokud by se měli čehosi dotknout bez pinzety, tak by si raději odřízli prst. Zvěsti o anatomii jsou sice strašidelné, o tom si nebudeme lhát, ale pokud v sobě najdete sílu do toho alespoň jednou týdně hodit očko, tak první semestr je dovolená.

Možná se z mého psaní zdá, že jen popisuji život studenta všeobecného lékařství, když přitom mám psát o zubařích. Tak tady přichází první probuzení do reálného světa. Přestože vám to nikdy nikdo nepřizná, je to bohužel tak. I zubaři opravdu studují všechno a téměř v takovém rozsahu jako studenti všeobecného. Zní to jako sci-fi, já vím, ale my se opravdu neučíme jen o hlavě a krku, případně jen o zubech. Takže možná tip hned do prvního semestru – vzdejte boj o to, že i vy jste medici. Vy to sice víte, ale nikdo vám to stejně neuvěří.

Jelikož není fér, aby si anatomie pokaždé slízala veškerou slávu a ostatní předměty zase nedostaly nic, můžeme se přesunout k tomu, pro zubaře už konečně něčemu zajímavému, a to je preklinické zubní lékařství. Možná se to chvílemi nebude zdát, ale tento předmět vás bude držet při životě, pokud budete mít špatné dny a pochybnosti, protože to bude váš jediný kontakt se zuby a s tím, co jednou plánujete dělat. Co se týče prvního ročníku a tohoto předmětu, není mu co vytknout. Máte ze sebe skvělý pocit, protože zatímco vaši vrstevníci ze všeobecného mají jen kvanta teorie, tak vy k těm kvantám můžete i něco prakticky dělat, a to je lék na vyhoření. Už po prvním měsíci si koupíte čelisti, nástroje, vrtáčky a pustíte se do preparování prvních kvait (čti „vrtání zubů“, studium vás pracovně zdeformuje.). Na této cestě vás budou provázet dva mladí doktoři, kteří sice budou chtít nejprve získat dojem strašáků, ale ve skutečnosti jsou studium projeví zájem, což bude po prváku víc než raritní. První moment, kdy chytíte do rukou vrtačku, je jako byste se právě znovu učili psát. Velmi neohrabané, nesedí to prostě do ruky, a tak vypadají i ty první preparáty – něco, co byste v puse jistě nechtěli mít. Nikdo zkušený ale z nebe nespadl, a proto ke konci semestru uvidíte skutečný pokrok, a to už je konečně něco motivačního. Nebyla by to ale ta medicína, kdyby něco hezkého nemělo vždy háček. Proto přichází varování pro budoucí zájemce o zubní lékařství: připravte si plné peněženky, všechny ty nástroje něco stojí.

Týden za týdnem ubíhal, škola se stávala stereotypem, pořád se řešila jen anatomie, latina a preklinika. Sem tam se objevilo něco jako test z biologie, protokol do biofyziky nebo chemie a jako malé oživení simulace první pomoci. Najednou semestr skončil, stres z prvního zkouškového narůstal, informační systémy pod náporem studentů padaly a člověk už jen jako malé klubíčko nervů doufal, že bude mít alespoň pár dní volna, až to všechno skončí. Žádný strach, to byl jen vtip. To tě bude čekat až ve druhém semestru. První zkouškové je ve skutečnosti jen jemné poplácání po zádech a spousta dní volna, pokud se dokážeš vypořádat se strachem, že je to tvoje „poprvé“, a trochu se hecnout.

Druhý semestr začínal opravdu těžce, protože z člověka už opadá to prvotní nadšení z vysoké školy a musí čelit realitě. Chemii nám vystřídala histologie – růžové peklo, které tě nutí ničit si oči u mikroskopu, ve kterém stejně pořád vidíš, respektive ani nevidíš, to samé. A co je horší, musíš to ještě i kreslit. Když nic jiného, máš po těch pár týdnech alespoň slušnou sbírku růžového moderního umění. Dávku motivace ale dostaneš z prekliniky, kdy se konečně přesouváte k simulátorům a po tak dlouhé době už opravdu můžeš přidat tu vysněnou fotku na Instagram, že se cítíš skoro jako doktor. To, že tvoje preparace zase vypadají jako ze školky a kolem pana Nováka se kroutíš tak, že za chvíli budeš potřebovat fyzioterapeuta, už raději nezmiňuj.

Nemůžu říct, že by jinak v našem studijním stereotypu nastal nějaký převrat. To, že letní zkouškové bylo jedno z nejtěžších období v mém životě, raději nebudu rozepisovat, protože bych vystrašila i těch pár potenciálních zájemců. Biofyzika, anatomie a k tomu neporovnatelná biologie jsou silní šampioni. Ve zkratce si jen řekněme, že pokud už opravdu nic jiného, tak zničený a zbitý na zemi po úspěšné zkoušce z anatomie si konečně můžeš říct: „Jsem medik!“ Tedy pokud jsi zubař, raději si to řekni jen potichu pro sebe.

Co se ale týká pozitivnější stránky, v létě budete muset absolvovat svou první praxi v ambulanci i v laboratoři. Myslím, že nemluvím jen za sebe, ale i za spoustu svých spolužáků, když řeknu, že tahle praxe byla po tak náročných zkouškách zlomovým bodem, který mě utvrdil v tom, že jsem si vybrala správně. V ambulanci člověk zažije ledacos. Mně stačily dva týdny na to, abych viděla lidi v křesle omdlévat, viděla zavádění implantátů, sama si zkusila opravit zub nebo jen zažila, jak uvolněně a příjemně se dá v práci fungovat. Tohle byl pro mě ten impulz, který mě donutil pokračovat dál.

Škola je to bohužel těžká a motivaci neskončit budete potřebovat častěji, než by se čekalo. Nenechte se ale těmito řádky vystrašit. Medicína není na vrcholu světa jen pro ty vyvolené. Důležité je brát všechno s nadhledem, nezapomínat na své koníčky, přátele a život, který můžete v novém městě svobodně žít. Ano, přišli jste sem studovat, ale pokud to chcete zvládnout v pohodě a s hezkými vzpomínkami, studium nemůže být vaším vesmírem.

Ale vida, každý, kdo se probojoval až k této části, může s klidem v srdci na tu medicínu jít, protože pokud ho neodradily moje zveličené uplakané vzpomínky na prvák, bude asi dostatečný masochista na to, aby to sám podstoupil. Takže teď už jen tajemství pro ty, kteří tohle čtou… Zvládly to stovky lidí před vámi, bezpochyby to zvládnete i vy!

Autorka článku je studentka zubního lékařství a naše lektorka chemie.

Úvodní foto: Yusuf Belek

Nezapomeň nás sledovat na