• Katarína Školiaková
• 3. listopadu 2020
• Radšej v slovenčine?

Z Moravy na Oxford – Jak se dostat na medicínu na Oxfordu? (1. část)

V prvním ze série rozhovorů o studiu v zahraničí se zaměříme na přijímací proces, rozdíly mezi studiem v Česku a v Británii a na výhody a nevýhody různých forem výuky. Rozhovor jsem vedla s medičkou Eliškou, která mi přiblížila, jak se studuje na Lékařské fakultě Oxfordské univerzity, která se už roky stabilně umisťuje v žebříčcích nejlepších univerzit a pravidelně obsazuje nejvyšší příčky. Eliška původně začala své vysokoškolské studium na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně v rámci studijního programu P-PooL, tedy programu s rozšířenou vědeckou přípravou, o kterém se více dočtete zde. V jeho průběhu však úspěšně absolvovala přijímací proces, a mohla tak poté nastoupit, sice znovu do prvního ročníku, ale na nejstarší univerzitu v anglicky mluvící části světa a jednu z nejstarších univerzit na světě vůbec. O své cestě do Oxfordu, o studiu v Česku a Británii, ale také o tom, jaké je být součástí komunity nadaných a talentovaných studentů, jsem si s Eliškou, vzdálenou stovky kilometrů a jedno časové pásmo, povídala formou videohovoru. Ochota podělit se o svou zkušenost a nadšení ze studia však byla i navzdory improvizovaným podmínkám zjevná už od začátku.

Ahoj Eliško, kde se právě nacházíš?

Už jsem ve svém pokoji, můžu ti ho v průběhu rozhovoru i ukázat, bydlím sama. Je to vlastně moc fajn pokoj, přestože jsem si ho nevybírala mezi prvními. Pořadí se určovalo náhodně formou přidělených čísel odpovídajících pořadí výběru, ale zřejmě i kvůli ceně zůstaly některé lepší pokoje k dispozici i později. Já jsem si vybrala pokoj na poměrně starším internátu, což souvisí s tím, na jakou kolej jsem se zapsala. Osobně si myslím, že je naprosto dostačující, bydlím v něm sama a mám pro sebe také koupelnu.

Takže už jsi zpátky v Británii.

Ano. Do Oxfordu jsem se vrátila před třemi týdny. Nejprve jsem bydlela v karanténním pokoji, odkud jsem se po 14 dnech karantény mohla přestěhovat na internát.

Chápu, takže jsi karanténu stihla ještě před začátkem školy.

Vlastně ano, musela jsem. Školu začínáme až za týden a sami jsme zvědaví, jak to bude vypadat. Zítra, tedy v pondělí 5. 10., začíná 0. týden akademického roku, kdy ještě nechodíme do školy. Předtím byl minus první týden, během kterého se skládaly zkoušky z jarního trimestru. Letos to vypadalo jinak než v ostatních letech a zkoušky byly okleštěné o psaní esejí. Studenti skládali jen část obvyklých zkoušek – multiple-choice ABC testy.

Už víš, v jaké formě bude probíhat výuka po 0. týdnu?

V zásadě ano. Naše výuka bude zčásti probíhat online, hlavně tedy přednášky. Co se týče tutoriálů, tedy obdoby našich seminářů, ty obvykle tvoří skupina 3–6 studentů na jednoho vyučujícího. Otázkou je, jak bude probíhat výuka na jaře, kdy bychom už měli chodit hlavně do laboratoře. Už ale také víme, že výuka v malých skupinkách bude v laboratoři probíhat i teď na podzim.

Zmiňovala jsi tutoriál. Předpokládám, že si ho zdejší student má představit jako obdobu našich seminářů.

Ano, přesně tak. Tutoriál se ale od semináře na LF MU liší hlavně tím, že se během něj jeden vyučující věnuje velmi malé skupince studentů. Zároveň příprava na takový tutoriál vyžaduje nastudování určitého tématu a jeho zpracování do eseje. Například tutoriál k anatomii pohybového aparátu vypadal tak, že jsme si kromě základního učiva probraného na přednášce sami formou eseje zpracovali užší téma vybrané učitelem. Oproti Česku mi přišlo, že obecné téma přednášky bylo probrané méně detailně, ale stále se zachováním důležitých znalostí.

Jak se dá něčeho takového docílit?

Myslíš trvalejší uchování znalostí? Jak říkám, i přesto, že jsem úspěšně absolvovala celou výuku anatomie, nastoupila jsem na Oxford a s hrůzou jsem si uvědomila, kolik jsem toho přes prázdniny zapomněla. Od začátku studia k tomu ale zdejší vyučující měli jiný přístup. Na přednášce se probralo relativně méně faktů a rozhodně netrvala 2 až 3 hodiny jako u nás. Místo toho se přednášející zaměřil na popis fungování dané problematiky a na základní principy, které si student samozřejmě zapamatuje na delší dobu. Zároveň každý z nás dostal na zmíněný tutoriál za úkol zpracovat menší úsek učiva hlouběji a podrobněji. Taková esej měla typicky okolo 1000–2000 slov a student ji odevzdal ještě před účastí na tutoriálu, kde byla osobně probrána s vyučujícím. Zároveň nám ostatní spolužáci představili problematiku, kterou se zabývali v rámci své eseje. Takový způsob výuky mi přijde efektivnější, pokud jde o množství důležitých informací, které si student z hodiny odnese.

K tomu máš určitě co říct, protože jsi jako jedna z mála studovala na více než jedné lékařské fakultě. Kdy přišlo rozhodnutí přihlásit se na Oxford? Bylo to kvůli způsobu výuky na vysoké škole, nebo už dříve?

Určitě dříve. Cesta od rozhodnutí pro školu typu Oxford až po přijetí je dlouhá, i když všechno vyjde na první pokus, jako tomu bylo v mém případě. To je také důvod, proč jsem rok strávila na LF MU. Na konci oktávy jsem o tom začala reálně uvažovat, i když s myšlenkou studia v zahraničí jsem si pohrávala už dlouhou dobu. Nikdy jsem to ale nebrala jako reálnou možnost. V maturitním ročníku přišel zlom – pár kamarádů se vydalo studovat do zahraničí a konkrétně jedna moje kamarádka právě nastupovala na Oxford a byla velmi spokojená. Začala jsem si proto zjišťovat, co všechno bych musela pro přijetí podniknout. Hned vzápětí jsem zjistila, že už je na podání přihlášky pro následující rok příliš pozdě, a tak jsem pokračovala ve své cestě na LF MU. Úspěšně jsem složila přijímačky a čekaly mě nejdelší prázdniny, do kterých jsem ale vstupovala s vědomím, že jsem úspěšně přijatá na Masaryčku a nemám co ztratit.

Co následovalo po tom?

Do konce září jsem měla čas se rozhodnout pro podání přihlášky a v říjnu mě už čekalo první testování a potom pohovory.

Zůstaňme ještě u té přihlášky – v čem se liší přihláška na Oxford od přihlášek například na českou vysokou školu?

Já to samozřejmě můžu porovnat jen s přihláškou na lékařskou fakultu. Přihláška se v obou případech podávala stejně, online formou, v případě Oxfordu ale byla obsáhlejší. Oxfordská přihláška obsahovala také výpis známek ze střední školy. Britští studenti k ní dokládají i výsledky GCSEs, což je něco jako „předmaturita“. Protože se klade velký důraz na průměr, bylo pro mě započítání pouze průměru z vysvědčení určitou výhodou. Zároveň mám pocit, že to jako studenti z Česka máme jednodušší – naše maturita je asi lehčí než jejich A-levels. Další částí online přihlášky byl personal statement, tedy jakýsi motivační dopis. A v neposlední řadě také doporučení od středoškolských učitelů.

Kolik lidí každoročně takto vyplněnou přihlášku pošle?

Přibližně 3000, z nichž zhruba 400 pozvou k pohovorům. Ještě před nimi ale uchazeči procházeli přijímacími zkouškami, které probíhaly v říjnu. Já jsem je skládala v Praze. V podstatě se podobají těm na Masarykovu univerzitu, také se skládají z biologie, chemie a fyziky. Co se týče náročnosti, měla jsem pocit, že množství potřebných znalostí bylo stejné, možná i nižší než do Brna, ale určitě bylo potřeba umět o těchto znalostech uvažovat v souvislostech. To znamená, že místo pouhého vybírání faktických znalostí bylo nutné je použít k řešení slovních úloh. Druhá část byla trochu podobná našim TSP. Na ty se člověk dokáže připravit hlavně řešením starších testů a tím, že si zvykne na formát otázek. Třetí část tvořily eseje. Musela sis vybrat jedno ze tří témat a napsat na něj esej. Na tuto část se mi také vyplatilo připravit se předem psaním esejí z minulých let – když už pro nic jiného, tak alespoň proto, abych si zvykla na množství textu, které jsem ze sebe měla v tak krátkém čase dostat.

Jak byly eseje tematicky zaměřené?

Většinou šlo o jedno téma související přímo s medicínou, další dvě byla buď úplně odlišná, nebo alespoň jedno mimo oblast medicíny. Ta z oblasti medicíny se často týkala etických a společenských problémů souvisejících se zdravotní péčí a vědou. Napadá mě například: „Kuřáci by měli platit vyšší zdravotní pojištění.“ Ta obecná témata byla například citáty známých osobností.

Nebyl problém s tím, že už jsi byla studentkou na jiné škole, v té době na lékařské fakultě?

Ve skutečnosti právě že ano. I když to nebylo přímo specifikované na stránkách školy, během výběrového procesu na to přišla řeč a ukázalo se, že by to problém být mohl. Nakonec se ale na mě osobně nevztahoval, i když přiznali, že by to do budoucna rádi upřesnili. Chápu to tak, že pravděpodobně nemají zájem přijímat studenty, kteří už někde studovali. U britských občanů mi to dává smysl, protože by to pro stát znamenalo platit studentovi rok studia navíc. Nevím, jak tomu bylo u přijímacích pohovorů letos. Zároveň by studium na jiné škole mohlo znamenat, že se student předtím nedostal, a o takové studenty zřejmě také nemají zájem. Ale to už bych jen spekulovala. Na druhou stranu si spousta studentů mezi střední školou a univerzitou dává „gap year“, což je tam běžné.

Chápu. Co následovalo po písemném kole, letěla jsi do Oxfordu?

Přesně tak. Dostala jsem pozvánku na dvoudenní pohovory. Já osobně jsem měla čtyři pohovory. Aby to bylo fér, u medicíny má každý čtyři pohovory – dva na koleji, kterou si člověk vybere jako preferovanou, a dva na nějaké jiné. Shodou okolností jsem teď právě na té druhé. Probíhalo to tak, že jsem seděla před komisí, která se mě ptala na řekněme velmi různé věci.

Co si pod tím máme představit?

Tak například jedna komise se mě ptala na mou SOČ, tedy středoškolskou odbornou činnost, protože jsem ji zmínila ve svém motivačním dopise. Jelikož se týkala imunologie, postupně přešli k samotné imunologii. Samozřejmě se počítá s tím, že student o daném tématu nemá hluboké znalosti a nikdy se je neučil. Cílem je snažit se to nějak vymyslet. Na dalším pohovoru to například začalo otázkou, co všechno bych musela vzít v úvahu při startu rakety, kdybych ji vysílala na Měsíc. Nakonec se mě dokonce zeptali, jaký film bych si s sebou vzala, takže jak vidíš, objevily se tam i věci, které tam podle mě byly jen proto, aby viděli, jak zareaguji. Co bych ještě chtěla říct, je, že poměrně často bývá nesoulad mezi pocitem studenta z pohovoru a jeho výsledkem. Je to zrádné. Obecně si myslím, že podstatou těch pohovorů bylo vidět, jak reagujeme, když jsme postaveni před nějaký problém, a zároveň jak dokážeme konfrontovat své vlastní myšlenky. Například když naše řešení problému fakticky upravili a my jsme na základě toho měli své tvrzení pozměnit.

Asi bych se vrátila ke „kolejím“. Předpokládám, že to nejsou koleje jen v tom internátním slova smyslu, jako například tady v Česku?

Ano, máš pravdu, vlastně jsem tím asi mohla začít. Jde o to, že celá univerzita je na školách typu Cambridge a Oxford rozdělená na koleje. Všichni bakalářští studenti tedy patří jednak ke své fakultě a jednak ke své koleji. Stejně tak je i samotné studium zprostředkované nejen fakultou, ale také kolejí. Každá kolej má své vlastní učitele, takže například už zmiňované tutoriály vedou vyučující z koleje. Zároveň je kolej také centrem společenského života každého studenta – má vlastní ubytování, stravování i vlastní společenské akce.

Ty osobně jsi o tomto systému věděla předem, ještě než jsi nastoupila, a mohla sis informovaně vybrat nějakou kolej? A kdy se pro ni člověk rozhoduje?

Funguje to právě tak, že si člověk může vybrat kolej, na kterou se preferenčně hlásí. Potom má už zmiňované pohovory na této koleji a zároveň na jedné náhodně zvolené koleji, zřejmě proto, aby byla zachována spravedlnost přijímacího pohovoru. Pokud se zalíbí učitelům na koleji, kterou si vybral, může být přijat tam. Pokud si ale vyučující u pohovoru myslí, že je sice vhodným uchazečem k přijetí, ale zároveň by se lépe hodil na jinou kolej, dostává se tímto způsobem do „poolu“ studentů, ze kterého si ho potom může vybrat některá jiná kolej.

Liší se jednotlivé koleje něčím z pohledu studenta?

Pro mě byl výběr trochu těžší, protože spousta věcí je mezi kolejemi v zásadě podobná a já jsem jako cizinka nebyla na dni otevřených dveří. Právě na jeho základě si studenti obvykle podle sympatií – ať už k místu, lidem, nebo volnočasovým aktivitám – vybírají svou preferovanou kolej. Já jsem se mohla rozhodovat jen podle internetových stránek a zároveň jsem měla českou kamarádku na jedné koleji. Ta se mi líbila i proto, že byla spíše menší a cítila jsem, že bych tam mohla blíže poznat více lidí. Dalším kritériem pro mě byla její poloha v centru.

Obecně je většina kolejí z hlediska architektury spíše tradičních a jen pár je moderních – tam jsem věděla, že jít nechci. Nakonec jsem se dostala na jinou kolej, ale musím říct, že jsem tady i tak velmi spokojená. Zajímavé je, že jsem tu na škole poznala dívku, která naopak preferovala kolej, na které jsem teď já, ale skončila na té, kterou jsem původně preferovala já.

Nemyslím si, že by se od sebe koleje nějak zásadně lišily. Ano, určitě mezi nimi existují nuance, například větší akademické zaměření studentů na jedné koleji, nebo naopak intenzivnější sportovní aktivity na jiné. Do jisté míry tam fungují i stereotypy, třeba že některá kolej více koncentruje bohatší studenty, ale nemám pocit, že by se univerzita cíleně snažila podle toho studenty rozřazovat. Moje kolej má například silnou veslařskou tradici, což může přitahovat lidi se zájmem o veslování, ale mým primárním cílem určitě nebylo jen veslování. A tak to podle mě funguje u většiny studentů.

Vraťme se ještě k pokračování tvého přijímacího řízení. Kdy ti přišly výsledky o přijetí? A jak do toho zasáhlo hlasování o brexitu, které v té době probíhalo?

Výsledky přišly v polovině ledna. V té době se už vědělo, že brexit v nějaké podobě někdy bude. Myslím ale, že to bylo ještě před zvolením Borise Johnsona. Nemyslím si tedy, že by to ovlivnilo už proběhlé přijímací řízení. Jak jsem zmiňovala předtím, škola se mnou spíše řešila to, že jsem už předtím studovala na nějaké vysoké škole, a to se jim příliš nelíbilo. Nakonec to ovlivnilo i moje rozhodnutí úplně ukončit studium na Masarykově univerzitě, přestože jsem ho původně plánovala po dokončení prvního ročníku jen přerušit. S tím měli asi největší problém.

A nějaké další přípravy?

Ten zbytek považuji za formality, které souvisely spíše s přesídlením do Británie než se samotným přijímacím procesem. Od samotného přijetí jsem se řídila hlavně instrukcemi ze studijního oddělení. Svévolná rozhodnutí jsem dělala spíše na začátku procesu, ještě v létě před podáním přihlášky.

Po přijetí na lékařskou fakultu Oxfordské univerzity už nic nebránilo tomu, aby Eliška v září 2019 nastoupila na univerzitu, kterou absolvovali lidé jako Stephen Hawking a dalších 70 nositelů Nobelovy ceny. O samotném studiu a všem, co obnáší, se budete moci dočíst v dalším díle našeho seriálu o studiu na Oxfordu.

Nezapomeň nás sledovat na