Izabela Tacinová je studentka 5. ročníku medicíny v Brně a má za sebou úžasnou a jedinečnou možnost pracovní stáže v Keni v nemocnici Itibo. Jedná se o humanitárně-rozvojový projekt organizace Adra, kde se ročně léčí tisíce dospělých i dětí a v porodnici přijde na svět několik stovek miminek. Zajišťují i stomatologickou péči a vzdělávají místní zdravotníky. O nemocnici se už od roku 2005 stará Aleš Bárta dr.H.C. s obrovským nasazením, péčí a láskou.
Jak tě napadlo jet na stáž zrovna do Keni?
O Itibu jsem věděla už dávno, je to mezi mediky známé místo. Maminka mojí nejlepší kamarádky, lékařka, kterou velmi dobře znám, se mě zeptala, jestli bych s ní nechtěla do nemocnice v malé horské vesnici Itibo, která je na úplném západě země v nadmořské výšce 2000 metrů. Už tam předtím byla a mluvila o misi moc hezky. Dokonce použila slova „život měnící zážitek“. Taky jsem na její radu viděla film – o Itibu a Aleši Bártovi je natočený dokument v produkci Olgy Špátové Daleko za sluncem. Na Itibu mě kromě jiného lákala různorodost práce – pokud jste jako medik na stáži v nemocnici, není běžné, že se dostanete k tolika různým zákrokům a léčebným postupům jako tady. Mohla jsem být u operací, porodů, trénovat šití, pomáhat ošetřovat děti a podobně.
Kdo s tebou jel?
Jelo nás v rámci humanitární mise 8. 4 studenti medicíny, 3 lékaři a koordinátor projektu Aleš Bárta, zakladatel nemocnice.
Jak nemocnice v Itibu funguje?
Je tam ambulance, 2 operační sály, jednotka intenzivní péče, porodnice a zubní ambulance, což není v Africe tak běžné. Provoz je nepřetržitý. Náš denní režim vypadal tak, že jsme pracovali od 8 do 5 a pak se přecházelo do pohotovostního režimu. Pacienti můžou přijít kdykoliv.
V nemocnici je místní personál, byli tam 4 zdravotníci – zdravotní sestry, ale fungují tam jako lékaři. Vydávají léky, poučují pacienty o jejich užívání, určují diagnózy, prostě fungují jako lékaři u nás, byť jejich kvalifikace je nižší. A za nimi přijíždíme my. Standardně se tam po půl roce střídají turnusy. Musíme tam vytvořit nějakou symbiózu a vzájemně si pomáháme. A učíme se od sebe navzájem. Naše vzájemná spolupráce byla opravdu klíčová, hlavně kvůli jazykové bariéře. V Keni je sice úřední jazyk angličtina, ale ne všichni anglicky umí. Místní zdravotníci ale ano, byli to velmi vzdělaní lidé. Většina obyvatelstva mluvila jen svahilsky. My jsme sice pochytili pár základních slůvek, ale sami bez pomoci bychom určitě nezvládli s pacienty plnohodnotně komunikovat, odebrat anamnézu a podobně.
Vždycky jsem měla někoho, na koho jsem se mohla obrátit a nikdy jsem nemusela nic dělat sama. Vždycky mi někdo radil a pomáhal, ale zároveň mě tu práci nechali udělat. Opravdu jsem se tam toho hodně naučila.
Ve srovnání s českými stážemi – a nic proti nim, ty mám taky moc ráda – není v Itibu tak propracovaná hierarchie a i tím, jak se pracuje v malém týmu, se tam jako student medicíny můžete dostat k mnohem většímu množství různorodé práce. To bylo skvělé. Také jsem pracovala mnohem více, než kdybych byla na stáži tady. A dostala jsem se i k záležitostem, které bychom v Čechách dělali až později, třeba z oblasti gynekologie a porodnictví – to jsme ve škole probírali až po mém návratu, ale já už jsem v Itibu viděla, jak dítě přichází na svět a mohla jsem u toho pomáhat a dozvědět se spoustu věcí. Také jsem se dostala k případům typickým pro podnebí rovníkové Afriky, takové spektrum tropických nemocí v Evropě samozřejmě nemáme možnost v tak hojné míře potkat. Třeba břišní tyfus a malárii.
Připravovala ses na pobyt v Itibu i po fyzické stránce?
Ano, řešila jsem očkování. Nechala jsem se naočkovat proti žloutence typu A, břišnímu tyfu, cestovatelským meningokokům a žluté zimnici. A koupili jsme si antimalarika.
Mohla bys popsat nějaký případ, co ti utkvěl v paměti?
Jeli jsme s malým chlapečkem do větší, lépe vybavené nemocnice. Měl asi 7 let a trápilo ho úporné zvracení, hodně čůral a měl neustále žízeň. Byl to diabetik I. typu, což v Africe není moc dobrá diagnóza. Ať už kvůli píchání inzulinu, nebo kvůli finanční stránce léčby. Do větší nemocnice jsme ho vezli, protože tam mají biochemický analyzátor, který je nutný pro aplikování inzulinu. A jak jsme tu nemocnici viděli, velmi nás zasáhlo, že tam toho chlapečka musíme nechat. Bylo to tam vše v opravdu špatném stavu. Jeho matka neměla peníze, takže jsme mu léčbu platili my – to neříkám, abych za to dostala pochvalu, ale bylo to důležité, aby ho přijali. Jinak by se s nimi nikdo nebavil. Chlapečka nám bylo opravdu líto, a tak jsme po návratu do Česka založili sbírku a vybrali jsme 130 000 Kč na biochemický analyzátor a doufám, že ho tam příští rok někdo zaveze.
Mohla s chlapečkem zůstat v nemocnici i jeho maminka?
Určitě. V Africe je to s rodinnými vztahy trochu jinak a podle toho to taky vypadá, když je někdo hospitalizovaný. Bylo běžné, že i s dospělými pacienty zůstávala na noc určitá část rodiny. Třeba s ním v posteli spaly další 2 osoby a zbytek pospával, kde se dalo. Asi i ze spirituálních důvodů.
Co tě v Itibu nejvíc překvapilo?
Překvapilo mě, na jak velice dobré úrovni nemocnice „na konci světa“ je. Jak je to vybavené, kolik je tam léků, jak je personál velice schopný. To pro mě bylo opravdu úžasné. Bylo tam třeba porodní křeslo stejné jako v Motole. Ultrazvuk, rentgen, EKG, všechny takové vymoženosti tam měli. Což je skvělé. A tak trochu nečekané. Protože tam to je opravdu jako na konci světa, to si my tady v Evropě nedokážeme představit. Nemocnice žije z peněz dárců a lékaři tam jezdí pomáhat zadarmo, ve svém osobním volnu a všechno si hradí. I my jsme jeli na vlastní náklady a platili si všechno včetně letenek.
Taky jsem se trochu bála, jak nás tam přijmou obyvatelé Itiba. Ale oni, když viděli, že jede sanitka, tak nám mávali a volali na nás – byli rádi, že tam jsme. Velmi rychle jsme se stali součástí komunity. Když tam jsi, všichni ví, kam patříš. Když jsme se pohybovali po venku ve dne, lidi si za námi chodili povídat a byli na nás moc milí.
Cítila ses v Keni bezpečně?
Po celou dobu pobytu jsme dodržovali základní bezpečnostní pravidla. Hlavně jsme neměli vycházet v noci. Takže i když jsme například přiletěli do Keni v 5 ráno, na letišti jsme počkali do svítání, než jsme se vyjeli na cestu. Protože většina kriminality se odehrává právě pod rouškou tmy. Také nám nedoporučovali, abychom se mimo areál nemocnice pohybovali sami, obzvlášť ženy. Přeci jen se jedná o chudou a rozvojovou zemi, takže i když byli místní v kontaktu s námi velmi přátelští a pohostinní, je třeba být opatrní. V Keni funguje něco jako fenomén „dvoukolejnosti práva“. Oni se sice řídí národním právem, ale zároveň mají i své vlastní, vesnické, kmenové právo a řeší si své záležitosti a spory po svém. A je třeba se do jejich záležitostí nevměšovat. Třeba jednou jsme jeli z větší nemocnice, protože u nás se nemohlo dělat všechno a někdy jsme museli pacienty převážet jinam, třeba pacientku, která potřebovala rodit císařským řezem. A po cestě jsme viděli hlouček asi 70 lidí. A stáli kolem někoho, kdo tam klečel na kolenou a měl zavázané oči a všichni ho bili. A asi ho ubili k smrti.
O tom, jak to tam chodí, jsi věděla, a přesto jsi tam jela?
Ano (smích). Třebaže rodiče byli na začátku trochu proti a nechtěli, abych se tam vydala. Ale přesvědčilo je, že tam se mnou jela lékařka, kterou moc dobře znám a která tam už předtím byla. Promluvila s nimi a pak už s tím neměli problém. Dopředu jsme byli řádně poučení, bezpečnostní pravidla jsme dodržovali a vše proběhlo z hlediska bezpečnosti v pořádku. Všechna naše společenská setkání s obyvateli vesnice mimo nemocnici byla moc hezká. Jinak nemocnice samotná byla dobře hlídaná. Místní nás vnímali velmi pozitivně, protože věděli, že jim pomáháme. A do jejich záležitostí jsme se jinak nevměšovali. Zasahovali jsme – pokud se tomu dá říkat zasahování – jen tak, že jsme ošetřili všechny, kdo si přišli pro pomoc, což někdy mohli být i lidé, na kterých ostatní předtím vykonali to „vesnické právo“. Typicky to byla zranění od mačet.
Navázala jsi tam i nějaká přátelství?
Ano, spřátelili jsme se hlavně mezi sebou s českým personálem. To jsou lidé, kteří na mě určitě mají a i do budoucna budou mít formativní vliv, třeba v tom, jak se budu jako lékař chovat a přistupovat k pacientům. Jejich přístup byl moc krásný. S místním personálem jsme k sobě samozřejmě také přilnuli. Oni taky bydleli v areálu nemocnice, někteří tam měli i své rodiny.
Jak vypadal tvůj běžný den v Itibu?
Práce začínala v 8 – 9 hodin. Bydleli jsme v areálu nemocnice v našem domku, ráno jsme posnídali, převlékli se do pracovního a šli do nemocnice. Často jsme se rozdělili, někdo šel třeba na ambulanci, někdo do porodnice, když byl někdo na jip, někdo se šel starat o pacienty i tam. A čekala nás tam normální nemocniční práce, příjem pacientů, komunikace s personálem, předepisování a výdej léků a veškerá lékařská práce. Samozřejmě pod dohledem.
Nejčastěji jsme se setkávali s podobnými případy jako tady – astma, vysoký tlak, cukrovka, takže to jsme uměli už celkem dobře léčit i odsud. Děti často chodily se střevními problémy a taky často na převazy chronických ran, které měly často z práce na poli a s mačetou. Často jsme dělali i rentgeny a sádrovali. Hlavně v noci jezdily porody. Často přicházely i popálené děti. Třeba od přípravy jídla.
Večer se ambulance zavřela, ale lidé mohli přijít i potom, když prošli přes hlídače.
O víkendech jsme mohli chodit do kostela. V Itibu jsou katolíci a adventisté. To byl vždycky moc pěkný kulturní zážitek se zpěvem a tancem. My jsme tam taky zpívali, zazpívali jsme jim „kocábku“ a ta melodie se místním tak líbila, že jsme ji od nich slýchali ještě několik následujících dní. A asi dvakrát nás místní personál pozval k nim domů na večeři. To bylo taky moc milé, vidět, jak žijí a co jedí a jak jsou spokojení i s tím málem, co mají. A to jsme přitom byli u těch bohatějších a vzdělanějších lidí. Zbytek žil v horších podmínkách. Jednou jsme se byli podívat u vesničana, který nám ukazoval svou hliněnou chýši, kde měl jen postel, to bylo všechno.
Změnily nějak tyto zážitky tvůj pohled na svět a život?
Samozřejmě. Když jedeš někam takhle hodně daleko, na konec světa, hodně se toho naučíš. Dalo mi to mnoho samozřejmě nejen po medicínské stránce. Je to klišé, ale začneš si pak mnohem víc vážit toho, co máš – věci, možnosti, všechno. Že máš co jíst, že můžeš jít k doktorovi… A taky jsem moc ráda, že jsem tam mohla jet a dát jim to, co mám. Lidé v Itibu jsou velmi pokorní, milí a vděční.
Pojedeš tam zase?
Chtěla bych. Ještě nevím kdy, ale určitě bych se tam moc ráda vrátila. Ale opravdu jen sem, na toto místo. Nemocnice v Itibu je unikátní a stará se o ní člověk s velkým srdcem a celé to drží pohromadě díky němu a dalším lidem, kteří chtějí pomáhat a nemají za to žádnou hmotnou odměnu. Je krásné moci být alespoň na chvíli tohoto součástí. Všem medikům bych tento zážitek doporučila.
