Marhaba aneb Jak se žije v Libanonu

Jak jsem zmiňovala v článku Zahraniční stáže na LF MU, během mého studia jsem se prostřednictvím organizace IFMSA zúčastnila stáže v Libanonu. A byl to jeden z nejlepších zážitků v mém životě. Ne proto, že bych denně pařila nebo si užívala moře, ale proto, že jsem měla možnost skutečně prožít tuto zemi. V rámci těchto stáží strávíte v daném státě čtyři týdny, což se může zdát hodně; přeci jen, v rámci studia medicíny je to celkem časová investice. Strávíte zde nějaký čas, během kterého navštěvujete nemocnici, kde vidíte nejen jak funguje zdravotnictví a v jakých podmínkách pracují lékaři, ale i s čím přichází pacienti. Tím máte jedinečnou možnost dostat se pod pokličku toho, co byste jinak viděli jako pouzí turisté.

 

 

Jaký je Libanon

Právě Libanon jsem si pro svoji stáž zvolila, protože jsem chtěla poznat arabský svět a islám. Navíc je v Libanonu také poměrně hodně křesťanů (až 40 % obyvatel se hlásí ke křesťanství), a bylo pro mne velmi zajímavé vidět klidné soužití těchto dvou různých náboženství.

Libanon je nejliberálnější ze zemí Blízkého východu. Jednou z mnoha výhod tohoto faktu je i to, že po ženách nikdo nepožaduje, aby nosily hidžáb. Ten tu nosí skutečně jen ženy, které se tak samy rozhodnou – tedy zdaleka ne všechny muslimky. Potkala jsem osobně dívku, která byla hluboce věřící muslimka, ale říkala, že k hidžábu zatím osobně nedospěla, možná ho někdy bude nosit, možná ne. Kupříkladu naše skupina bydlela v arabské čtvrti libanonského hlavního města Bejrútu – zde bylo však vhodné nosit alespoň delší rukávy a sukně. Jako blondýna jsem si tu opravdu užila, ale nikdo si ke mně naštěstí nic nedovoloval – připadala jsem si spíše jako kuriozita. Když jsem řekla, že se jmenuji Hana, všichni vždy odpověděli s údivem a pýchou: „To je ale arabské jméno, že?“

Ve všech zemích, ve kterých IFMSA působí, je pro dorozumívání cizinců hlavním jazykem angličtina. Tu by měli ovládat lékaři, aby vám vše mohli vysvětlit. V Libanonu ale většinou umí anglicky dobře i běžní lidé – přesto je určitě výhodou, pokud se během pobytu naučíte několik základních slov z místního jazyka, jímž je arabština.

Libanon je pro běžného Středoevropana již celkem exotická země. Jsou tu velbloudi, úžasné starověké památky, posvátná místa a krásná příroda (tu však hyzdí množství všudypřítomných odpadků). Hlavní město Bejrút je zajímavé svými dvěma zcela odlišnými stránkami. Na jedné straně jsou to arabské čtvrtě, kde žijí převážně chudí lidé, po ulicích chodí toulavé kočky, válí se tu různé kabely a nepořádek; na skútru si to třeba frčí celá čtyřčlenná rodina, která má ještě mezi sebou malé batole. Stále tu troubí taxíky a hlučí rušná doprava. Naopak v bohaté americké čtvrti je celkem čisto a klidněji, je tu i přístup k moři a celkově spíše západní ráz společnosti.

 

O zdravotnictví i společnosti v Libanonu

V nemocnici vždy mnoho zjistíte nejen o systému zdravotnictví, ale i o společnosti jako celku. Například právě v Libanonu je pro „normálního“ pracujícího člověka z finančních důvodů nemožné, aby měl plné zdravotní pojištění. Proto když stráví v nemocnici týden, musí doplácet několik stovek dolarů ze své kapsy. Nemluvě o lidech, kteří jsou chudí, nemají žádné pojištění a ani žádné peníze. Zejména v arabské čtvrti tedy řeší lékaři velká dilemata, zda udělat byť i akutnímu pacientovi, s podezřením na cévní mozkovou příhodu, potřebný CT snímek hlavy, nebo ne. To je velmi smutné.

Lékaři jsou tu vzděláváni v americkém duchu a řídí se i americkými guidelines. Při své stáží na hematoonkologii jsem si všimla třeba toho, že o závažné diagnóze říkají pouze rodině, samotnému pacientovi však ne. Zatím tu tedy panuje model sdělování závažných zpráv, jako bylo zvykem u nás za dob komunismu – pacientovi raději nic neříkáme, „hlavně aby mu to neublížilo“. Zdejší lékaři jsou si vědomi, že takové jednání je svým způsobem non lege artis (proti smyslu správného jednání lékaře, pozn. red.), ale musí respektovat nastavení současné libanonské společnosti.

Jeden z hlavních důvodů, proč jsem do Libanonu jela, byl poznat islám. A skutečně! Poznala jsem tu dívku jménem Raghad, vyznavačku islámu, se kterou jsme vedly diskuze právě o náboženství. Já jsem jí vyprávěla o roli Ježíše v křesťanství, při čemž jsem narazila na jisté kulturní bariéry mezi našimi dvěma světy – má nová kamarádka příliš nerozuměla smyslu křesťanství, ptala se například, proč by měl mít Bůh syna: jinými slovy, celkem jsem se při snaze představit jí něco z naší evropské kultury zapotila. Ona mi pak vyprávěla o proroku Mohamedovi, který přinesl lidu zásady, jak se chovat k sobě navzájem. Nesnažily jsme se navzájem nijak přesvědčovat, protože jsme věděly, že naše osobní víra v Boha je vlastně takřka stejná. Na konci stáže jsme se za sebe navzájem pomodlily a pořád na sebe myslíme.

Díky Raghad jsem navštívila muslimské modlitby a viděla třeba i slavení místního Svátku oběti, kterého si vlastně při návštěvě ani nejde nevšimnout – v ulicích zabíjejí dobytek, o který se pak dělí se svou rodinou, přáteli i chudými.

Zkrátka to byl úplně jiný svět. Podstata však zůstávala: všichni jsme lidé. A naše přání a potřeby jsou vlastně všude stejné.

Po všech těchto zážitcích zahraniční stáže nemohu než vřele doporučit. Myslím, že každá země (ať už evropská, nebo mimoevropská) je jiná, ale zároveň i něčím trošku podobná té naší.

 

 

Hanka je lektorkou chemie v Bmedic a zároveň studentkou Všeobecného lékařství na LF MU. Klinické stáže v blízkovýchodním státě Libanonu se zúčastnila díky organizaci IFMSA v létě mezi 3. a 4. ročníkem. Pokud vás téma zahraničních studijních pobytů a stáží zajímá víc, můžete si přečíst i další Hančin článek, který naleznete pod odkazem zde: Blog Bmedic – Zahraniční stáže na LF MUNI.

O svém půlročním pobytu Erasmus v Německu zase nedávno napsal náš lektor Tom. Jeho zážitky z cesty, z výuky a praxí si můžete přečíst zde: Erasmus na lékařské fakultě: na semestr medikem v Německu.